Stejně nemyslytelné, stejně strašné a prostě nepochopitelné je přijít o bytost, kterou milujeme.
- V první chvíli jste ochromeni šokem a váš rozum odmítá uvěřit jasnému faktu a tu informaci jednoduše přijmout.
- Když vás opustí prvotní šok, běží vám v hlavě jediná myšlenka: Jak se to, kurva, mohlo stát?
- Odpověď nenacházíte...
- Pak se váš mozek částečně vzpamatuje a řekne si, že by přišla vhod nějaká reakce: upustíte mobil, podlomí se vám kolena a tak podobně...
- Přijde signál k pláči (ať jste muž či žena, dítě nebo dospělý... protože v tomto jsme si všichni rovni) a nejde to zastavit.
- Možná se u vás objeví někdo, kdo se pokusí vás vytrhnout ze stavu, ve kterém se nacházíte. Ať už na to půjde jemně se slovy, že to přeci bude dobrý nebo tvrdě řekne stalo se to, smiř se s tím.
- Osobně vím, že ani jeden přístup není moc k užitku, stav "mlha přede mnou, mlha za mnou" odejde, až se mu samotnému bude chtít.
- Když se konečně odhodláte k rozhodující akci (jedno jestli po několika minutách či hodinách), nezbyde v hlavě nic než prázdno.
- Zde se cesty mnoha lidí rozcházejí. Jedni mají potřebu něco dělat, přebít to, co se stalo a opět se - byť s malou jizvou na srdci - aktivně vrátí do života. Druzí se budou pouze utápět v lítosti a sršet frázemi typu: "Nic už nemá cenu", "Proč se to stalo zrovna mě?"... a člověk si sám zadělá jen na pořádné psychyické problémy...
- Jedno je ovšem jasné všem a to, že to volné místo už nikdy nikdo nezaplní, zůstane v srdci jak připomínka dotyčného (kým byl, co dělal, jak moc pro nás znamenal - prostě to všechno na co nechceme zapomenout).
Dalším možným následkem této události bývají fráze, které člověka vyhecují mnohdy až do krajností. Ano, mám na mysli řeči typu: "xxx by chtěl/a abych to udělal/a", "Musím, už kvůli xxx, dlužím jí/mu to." je to blbost, člověk na sebe začne mít přehnané nároky, které ovšem také vedou jen k dvěma možným cílům: múže se vám vše dařit a přijít velký úspěch, nebo se to naopak všechno posere a budete ve stejném srabu, jako když vám původní myšlenka proběhla hlavou.
Ale je tu jedna možnost, kterou se můžete dotyčnému odvděčit. Noste jej v srdci a nezapomeňte na něj. Což by se vám stejně nemělo podařit, pokud pro vás opravdu hodně znamenal.
*** Knihu Jako zabít ptáčka napsala Harper Leeová a v roce 1994 ji vydal Knižní klub.
Monika | 30. května 2011 v 19:59
zirafika | 
Nemohla by jsi pro mě hlasovat? Pro darkprinceess hned ta první děkujuu... :)
http://sceneqeens.blog.cz/1105/6-kolo-s
Promin za reklamu ale děkujuu :-*