definuj normálnost...

Zazvonil zvonec a blogu je konec

22. června 2011 v 20:40 | Atyiya

Tak už je to jisté. Nový blog založen a se starým se loučím.

Mohlo by vás zajímat, proč tak najednou...

Celý článek | Počet komentářů: 11

Život jde dál

20. června 2011 v 22:19 | Atyiya | Ze života...

Je to pravda a nikdo s tím nic nenadělá...

Jedna etapa končí a druhá co nevidět začne (to, že třetí běží paralelně už nějaký ten měsíc, je vedlejší :D )

Za 9 dní mám narozeniny a tak jsem se po dlouhém váhání rozhodla, že kromě nového foťáčku si nadělím ještě jeden dárek a to nové působiště.

Potřebuji změnit ovzduší, prostor, potřebuji konečně vyvětrat to napětí kolem sebe.

Takže, kdo chce znát podrobnosti, ať se ozve a kdo o mě už nechce nikdy slyšet... mír s vámi

PS: narazila jsem na jeden krásný projekt a docela silně uvažuju, že se nějakým způsobem zapojím - Život v jednom dni blogera

Počet komentářů: 4

Pár veršů

18. června 2011 v 13:31 | Atyiya | ... básnila

Chybí-li ti múzy hlas,
rozhlédni se kolem sebe.
Tu je potok, zlatý klas,
rudé slzy z tváře nebe.

Celý článek | Počet komentářů: 3

Rudý

15. června 2011 v 20:12 | Atyiya | ... fotila

Rudý! Rudý! Rudý mák...

Vrčí! Vrčí! Vlčí mák...

Celý článek | Počet komentářů: 4

Jako páv...

12. června 2011 v 16:09 | Atyiya | Ze života...

Taky chci mít takové peří :D

Ale ačkoli jsou to ve většině opravdu karasavci, přímo nelidsky vřeští...

Ano, dá se to přežít, když stojíte před ním a snažíte se o co nejlepší fotku, najednou na vás zavřeští a vy div neletíte po zádech dolů ze schodů. Včera jsem tak málem skončila...

Celý článek | Počet komentářů: 4

Lidé budou pomstěni...

9. června 2011 v 21:46 | Atyiya

...a co chudák spravedlnost?

Pojem, jenž kdo může tak haní.

Té bude učiněno za dost.

Všichni toužíte po pravdě, a tak jsem se rozhodla, že vám ji dám. Sice vůbec nesouhlasím, s propíráním soukromých věcí na blogu, ale okolnosti vše mění.

Možná už vám došlo, že je toto reakce na Pavlův článek: http://kreperat.blog.cz/1106/jeden-o-voze-druhy-o-koze

Neradím vám, aby jste se to snažili pochopit - je to složité, ale nenechám ze sebe dělat krávu, co si nedá dvě a dvě dohromady.

To co sem napíšu jsem dala k Pavlovi jako komentář pod oný článek, jenže "nějakým nedopatřením" se ten můj komentář smazal... jaká škoda, že?

Tak ještě jednou a naposledy...

1) Nebylo to výročí...
2) Tvé "vím o koho jde" byla střela úplně mimo, nazačátku jsi si myslel, že se se mnou má láska rozešla, pamatuješ?
3) Myslím, že za to všechno může člověk, který si pouští pusu na špacír a pouští do světa nepodložené drby...
4) Proč pěnit? Když budeš trpělivej, možná ti to jednou dojde...

[12]: [16]: Děkuju Jarko a Aliso, zdá se mi, že jste jediné, které chápou, že soukromí je věc, která nepatří na internet, ještě z úst (klávesnice) cizího člověka...

[14]: "je mi jedno, jak to kdo bere"... kde máš tu svou ohleduplnost?

[22]: Nevrtal? A to všechno, co jsi v posledních dnech tady na svym blogu napsal, ti nepřijde soukromé?

Vypěnila jsem a ne bezdůvodně, už toho mám plný zuby... leze mi krkem, s jakou samozřejmostí okolo sebe pliveš informace, které nejsou pravdivé, jsou osobní a navíc tebe se vůbec netýkají...
Cpeš se lidem do soukromí, minimálně mě a mě to prostě sere...

Je snadné smazat lidem komentář, jakmile vám nehraje do karet, ale nikdo to nikdy nepřizná.

ještě jednou chci poděkovat Jarce a Alise, protože se mě jako jediné, z celého houfu pavlových věrných čtenářů zastaly.

Teď jen čekám, kdy mi Pavel blokne komentáře

Počet komentářů: 2

Trochu detailně

7. června 2011 v 22:11 | Atyiya | ... fotila

Dostala jsem chuť na něco trochu detailního... a našla jsem dvě podobné fotky, tak jsem se rozhodla, že vám je ukážu.

Celý článek | Počet komentářů: 12

Hlásím návrat

4. června 2011 v 17:07 | Atyiya | Ze života...

... z našeho EKOkurzu.

Celý článek | Počet komentářů: 10

Jako zabít ptáčka

29. května 2011 v 14:44 | Atyiya | Tak mě napadlo...

Stejně nemyslytelné, stejně strašné a prostě nepochopitelné je přijít o bytost, kterou milujeme.

- V první chvíli jste ochromeni šokem a váš rozum odmítá uvěřit jasnému faktu a tu informaci jednoduše přijmout.

- Když vás opustí prvotní šok, běží vám v hlavě jediná myšlenka: Jak se to, kurva, mohlo stát?

- Odpověď nenacházíte...

- Pak se váš mozek částečně vzpamatuje a řekne si, že by přišla vhod nějaká reakce: upustíte mobil, podlomí se vám kolena a tak podobně...

- Přijde signál k pláči (ať jste muž či žena, dítě nebo dospělý... protože v tomto jsme si všichni rovni) a nejde to zastavit.

- Možná se u vás objeví někdo, kdo se pokusí vás vytrhnout ze stavu, ve kterém se nacházíte. Ať už na to půjde jemně se slovy, že to přeci bude dobrý nebo tvrdě řekne stalo se to, smiř se s tím.

- Osobně vím, že ani jeden přístup není moc k užitku, stav "mlha přede mnou, mlha za mnou" odejde, až se mu samotnému bude chtít.

- Když se konečně odhodláte k rozhodující akci (jedno jestli po několika minutách či hodinách), nezbyde v hlavě nic než prázdno.

- Zde se cesty mnoha lidí rozcházejí. Jedni mají potřebu něco dělat, přebít to, co se stalo a opět se - byť s malou jizvou na srdci - aktivně vrátí do života. Druzí se budou pouze utápět v lítosti a sršet frázemi typu: "Nic už nemá cenu", "Proč se to stalo zrovna mě?"... a člověk si sám zadělá jen na pořádné psychyické problémy...

- Jedno je ovšem jasné všem a to, že to volné místo už nikdy nikdo nezaplní, zůstane v srdci jak připomínka dotyčného (kým byl, co dělal, jak moc pro nás znamenal - prostě to všechno na co nechceme zapomenout).

Dalším možným následkem této události bývají fráze, které člověka vyhecují mnohdy až do krajností. Ano, mám na mysli řeči typu: "xxx by chtěl/a abych to udělal/a", "Musím, už kvůli xxx, dlužím jí/mu to." je to blbost, člověk na sebe začne mít přehnané nároky, které ovšem také vedou jen k dvěma možným cílům: múže se vám vše dařit a přijít velký úspěch, nebo se to naopak všechno posere a budete ve stejném srabu, jako když vám původní myšlenka proběhla hlavou.

Ale je tu jedna možnost, kterou se můžete dotyčnému odvděčit. Noste jej v srdci a nezapomeňte na něj. Což by se vám stejně nemělo podařit, pokud pro vás opravdu hodně znamenal.

*** Knihu Jako zabít ptáčka napsala Harper Leeová a v roce 1994 ji vydal Knižní klub.

Počet komentářů: 16

Ta hodná "kopřiva"...

28. května 2011 v 18:40 | Atyiya | ... fotila

Tak jsme jí říkali, když jsme byli malí.

Ano, řeč je samozřejmě o hluchavce.

Dobře si pamatuji, jak jsme chodili po zahradě s tmavě modrou plechovou miskou a hledali, kde by se daly najít další slečny hluchavky. Když už byly nalezeny,jemně jsme sesbírali kvítky, povětšinou bílé, a donesli babičce.

Za odměnu nám z nich doma krásně voněl čaj.