Tvořilka si poradí se vším

10. března 2014 v 19:43 | Atyiya |  Trošku jsem si hrála...
Pokud si vzpomínáte, tak jsem vždycky byla takové tvořivé stvoření. S příchodem ke svému nynějšímu koníčku, jímž je Wodcraft, jsem se dostala i k indiánským výrobkům. :)
 

Detox jako blázen

28. února 2014 v 0:44 | Atyiya |  Ze života...
Ahoj, ahoj!

Slibovala jsem Vám nějaké informace o své nové práci. Takže když jsem šl na pohovor, název pozice byl Osobní wellness kouč. Moc mi to tedy neřeklo. S trochou fantazie jsem si představila nějakou práci ve fitku, spojenou se změnou životního stylu nebo něco podobného. Slibovaná byla práce na pár hodin týdně s pěknou odměnou a také jistý emoční příjem (pokud někomu pomůžete zlepšit zdraví, váhu či kondici, tak je značně vděčný a vy z toho taky máte radost). Přišla jsem na pohovor, ale nebyla jsem si moc jistá v kramflecích. Ze začátku to vypadalo dost zvláštně, ale nakonec mě ta představa zaujala.

Adoptuju dásně... zn. spěchá!

17. února 2014 v 1:34 | Atyiya |  Výdeptníček
Původně jsem Vám chtěla napsat o své nové práci, ale tam zatím všechno klape, takže se potřebuju vypsat spíš z akutnějších trablů.
 


Brno, jo Brno...

12. února 2014 v 1:09 | Atyiya |  Ze života...
Jak čas běžel, tak naše malá blogerka přešla z gymnázia na vysokou školu.

Docela jsem bojovala s volbou svého oboru a volbou školy celkově. Dlouhou dobu jsem nevěděla, co bych chtěla dělat. Tedy ano, chtěla bych fotit, ale škola mi v tomhle ohledu nepřijde až tak důležitá. V dnešní době na focení lejstro nepotřebujete a nejlépe se podle mě člověk v tomhle oboru zdokonalí sám. Nakonec mě zaujala Masarykova univerzita v Brně.

Čas na změnu

3. února 2014 v 2:58 | Atyiya |  Ze života...
Je to zvláštní... divné... podivné... nezvyklé... a pochybné...

... ale je to tak. Opět jsem zabloudila do blogových vod. Dnes jsem zkoukla a zhodnotila situaci na svých blozích. Na tomto, na jeho nástupci, ke kterému jsem ve skutečnosti nic moc nepřilnula a na jednom tajném, na který mi teď někdo nepovolaný přišel. :)
Rozhodla jsem se, že se vrátím, své důvody se pokusím osvětlit v zápětí. A proto projdu obsah těch blogů a smažu je, chtěla bych začínat s čistým štítem. Tady to taky trochu vyčistím, přeci jenom, stejně jako autorka, měl by i blog dospět a prezentovat se určitým způsobem.
V poledních pěti letech se stala spousta věcí, na mnoho z nich nejsem pyšná, ale za některé jsem skutečně ráda. Proto bych si ráda ze svých blogových začátků vzala to nejlepší a to, co se moc nepovedlo, bych si chtěla vzít jako inspiraci, abych se mohla poučit, být lepší a někam se dostat.

Nacházím se teď ve složitém období, je to jedna velká změna. Ale hlavní je můj dobrý pocit. Vím, že následujících pár měsíců bude důležitých a stejně tak i náročných, ale výsledek, bude stát za to. Když jsem na svůj starý blog znovu narazila a začetla se do starých článků, tak mě napadlo, že je to něco, co mi teď chybí. Nebudu si namlouvat, že mi to ještě pořád bude veršovat a psát, tak jako kdysi, ale psaní na blog je úžasné v jedné věci - člověk si nehorázně srovná myšlenky a spoustu věcí si ujasní. A třeba je zrovna tohle to, co mi teď chybí a co mi pomůže se dostat ještě dál.

Pokud mi při tom budete stát po boku, číst moje výplody a psát komentáře, tak to bude bezva.

Aty.

Zazvonil zvonec a blogu je konec

22. června 2011 v 20:40 | Atyiya
Tak už je to jisté. Nový blog založen a se starým se loučím.
Mohlo by vás zajímat, proč tak najednou...

Život jde dál

20. června 2011 v 22:19 | Atyiya |  Ze života...
Je to pravda a nikdo s tím nic nenadělá...

Jedna etapa končí a druhá co nevidět začne (to, že třetí běží paralelně už nějaký ten měsíc, je vedlejší :D )

Za 9 dní mám narozeniny a tak jsem se po dlouhém váhání rozhodla, že kromě nového foťáčku si nadělím ještě jeden dárek a to nové působiště.
Potřebuji změnit ovzduší, prostor, potřebuji konečně vyvětrat to napětí kolem sebe.

Takže, kdo chce znát podrobnosti, ať se ozve a kdo o mě už nechce nikdy slyšet... mír s vámi


PS: narazila jsem na jeden krásný projekt a docela silně uvažuju, že se nějakým způsobem zapojím - Život v jednom dni blogera

Pár veršů

18. června 2011 v 13:31 | Atyiya |  ... básnila
Chybí-li ti múzy hlas,
rozhlédni se kolem sebe.
Tu je potok, zlatý klas,
rudé slzy z tváře nebe.

Rudý

15. června 2011 v 20:12 | Atyiya |  ... fotila
Rudý! Rudý! Rudý mák...
Vrčí! Vrčí! Vlčí mák...


Jako páv...

12. června 2011 v 16:09 | Atyiya |  Ze života...
Taky chci mít takové peří :D
Ale ačkoli jsou to ve většině opravdu karasavci, přímo nelidsky vřeští...
Ano, dá se to přežít, když stojíte před ním a snažíte se o co nejlepší fotku, najednou na vás zavřeští a vy div neletíte po zádech dolů ze schodů. Včera jsem tak málem skončila...

Trochu detailně

7. června 2011 v 22:11 | Atyiya |  ... fotila
Dostala jsem chuť na něco trochu detailního... a našla jsem dvě podobné fotky, tak jsem se rozhodla, že vám je ukážu.


Hlásím návrat

4. června 2011 v 17:07 | Atyiya |  Ze života...
... z našeho EKOkurzu.

Jako zabít ptáčka

29. května 2011 v 14:44 | Atyiya |  Tak mě napadlo...
Stejně nemyslytelné, stejně strašné a prostě nepochopitelné je přijít o bytost, kterou milujeme.

- V první chvíli jste ochromeni šokem a váš rozum odmítá uvěřit jasnému faktu a tu informaci jednoduše přijmout.
- Když vás opustí prvotní šok, běží vám v hlavě jediná myšlenka: Jak se to, kurva, mohlo stát?
- Odpověď nenacházíte...
- Pak se váš mozek částečně vzpamatuje a řekne si, že by přišla vhod nějaká reakce: upustíte mobil, podlomí se vám kolena a tak podobně...
- Přijde signál k pláči (ať jste muž či žena, dítě nebo dospělý... protože v tomto jsme si všichni rovni) a nejde to zastavit.
- Možná se u vás objeví někdo, kdo se pokusí vás vytrhnout ze stavu, ve kterém se nacházíte. Ať už na to půjde jemně se slovy, že to přeci bude dobrý nebo tvrdě řekne stalo se to, smiř se s tím.
- Osobně vím, že ani jeden přístup není moc k užitku, stav "mlha přede mnou, mlha za mnou" odejde, až se mu samotnému bude chtít.
- Když se konečně odhodláte k rozhodující akci (jedno jestli po několika minutách či hodinách), nezbyde v hlavě nic než prázdno.
- Zde se cesty mnoha lidí rozcházejí. Jedni mají potřebu něco dělat, přebít to, co se stalo a opět se - byť s malou jizvou na srdci - aktivně vrátí do života. Druzí se budou pouze utápět v lítosti a sršet frázemi typu: "Nic už nemá cenu", "Proč se to stalo zrovna mě?"... a člověk si sám zadělá jen na pořádné psychyické problémy...
- Jedno je ovšem jasné všem a to, že to volné místo už nikdy nikdo nezaplní, zůstane v srdci jak připomínka dotyčného (kým byl, co dělal, jak moc pro nás znamenal - prostě to všechno na co nechceme zapomenout).

Dalším možným následkem této události bývají fráze, které člověka vyhecují mnohdy až do krajností. Ano, mám na mysli řeči typu: "xxx by chtěl/a abych to udělal/a", "Musím, už kvůli xxx, dlužím jí/mu to." je to blbost, člověk na sebe začne mít přehnané nároky, které ovšem také vedou jen k dvěma možným cílům: múže se vám vše dařit a přijít velký úspěch, nebo se to naopak všechno posere a budete ve stejném srabu, jako když vám původní myšlenka proběhla hlavou.

Ale je tu jedna možnost, kterou se můžete dotyčnému odvděčit. Noste jej v srdci a nezapomeňte na něj. Což by se vám stejně nemělo podařit, pokud pro vás opravdu hodně znamenal.
*** Knihu Jako zabít ptáčka napsala Harper Leeová a v roce 1994 ji vydal Knižní klub.

Ta hodná "kopřiva"...

28. května 2011 v 18:40 | Atyiya |  ... fotila
Tak jsme jí říkali, když jsme byli malí.
Ano, řeč je samozřejmě o hluchavce.
Dobře si pamatuji, jak jsme chodili po zahradě s tmavě modrou plechovou miskou a hledali, kde by se daly najít další slečny hluchavky. Když už byly nalezeny,jemně jsme sesbírali kvítky, povětšinou bílé, a donesli babičce.
Za odměnu nám z nich doma krásně voněl čaj.


Tuhle krásku jsem objevila na louce, když jsem se vracela domů ze svého tajného útočiště...

Kvetoucí...

24. května 2011 v 19:42 | Atyiya |  ... fotila
Je normální, že když jde člověk do ZOO, vyfotí pouze jeden jediný kvetoucí keř?
Budu muset znova...

Šeptané přání

23. května 2011 v 20:11 | Atyiya |  ... básnila
Krásná v své mladosti,
svedena na scestí.
Něhou tě pohostí
v předtuše neštěstí.

Fotky... úchylákovy úlovky/12

21. května 2011 v 22:04 | Atyiya |  ... fotila
Úchylky jsou věčné...

Svědectví

19. května 2011 v 21:55 | Atyiya
Řekni mi, co víš.
Co se stane teď?
Ani lhát mi nemusíš.
Svědkem mi buď
pampelišek šeď.


Konečně ty sedmikrásky

17. května 2011 v 19:25 | Atyiya |  ... fotila
Dalo se to po té básni čekat, ne?


Nikdy neříkej, že se to nestane...

15. května 2011 v 18:24 | Atyiya |  Ze života...
Inu, jaký si to uděláš, takový to máš...

Další články